Napříč uměleckými směry

Románský sloh (období raného středověku 6. - 12. stol.)

Jak již název napovídá, tento sloh má původ v Římském impériu. Jeho typickým znakem jsou mříže tvořené čtyřhrannými tyčemi postavenými na koso, nebo průčelně. Poté jsou vyplněny spirálami vybíhajícími z tyčí, které vyplňovaly celou plochu, nebo byly nasekány tak, aby vznikli proti sobě stojící ostré hroty. Typické bylo zpevňování dřevěných částí dveří nebo truhel ocelovými pláty přibíjenými kovovými hřeby. Stejnoměrně stáčené voluty byly často zdobeny hlubokým rýhováním a zakončeny rostlinnými nebo fantaskními motivy kovanými v zápustkách.

Gotika (12. – 15. stol.)

Typickým prvkem byla šiška hustě stočená z několika tyčí, voluta zakončená čtvercovým listem, nebo často používaný motiv trojlisté lilie. V pozdějším období byl používán rostlinný motiv vinného listu, břečťanu, nebo jetele.

Renesance (15. stol.)

Tak jako v předchozím období i v Renesanci byly kované mříže s kruhovými průřezy. Typickým dekorativním prvkem byly vinuté osmy navzájem provlékané, jakoby z jednoho kusu materiálu. Neodmyslitelnou součástí byly voluty navíjeny ve stejných šířkách, mnohdy vzájemně propleteny a zakončeny šiškou stočenou z jednoho kusu drátu, nebo hrotem vykovaným do kruhového průřezu. Konec tyče byl rozkován a vysekán do tvaru stylizovaného listu, lidské hlavy, zvířat, ostří halaparten. V raném období renesance byla tato zakončení i celé mříže polychromovány, takže dojem umocňovala pestrá barevnost. Nový tvar dostal i dveřní závěs, renesanční dveře mají vlastní rám a závěsy jsou křížového typu bohatě zdobené. Ve 2. pol. 17. stol. se ornamenty staly bohatšími a plastičtějšími.

Baroko (16. – 18. stel.)

Sloh vznikl v 16. stol. v Itálii a ovlivnil umění v Evropě na 200 let. Vycházel z renesance a vyvíjel se ve dvou směrech. Klasicistním (přísnějším řádem a symetrií) a radikálním (s velkou bohatostí tvarů, křivek a forem). Umělecké kovářství dosáhlo svého vrcholu. Znovu se používali ostrohranné tyčové materiály a to ve všech možných variantách. Mříže jsou jednostranné, bohatě plasticky zpracované, plné volut a akantů. Barokní kovářství zcela ustoupilo od provlékání materiálu. Materiál byl v místech spojů přeplátovám.

Rokoko (18. stol.)

Ústředním prvkem Rokoka je zpracovaný motiv mušle, tzv. „rokaj“, který dal jméno celému slohu. Umělecké kovářství se soustředilo na drobnější práce, zábradlí a lucerny.

Klasicismus (18. – 19. stol.)

Charakteristickým rysem klasicistního kovářství bylo používání hladkých rovných tyčí, dekorativních geometrických prvků, dvojitých nebo oválných volut a antických ornamentálních vzorů (meandrů, věnců, apod.). Kované výrobky byly často doplňovány litými prvky. Typický byl bílý nátěr mřížoviny, doplněný zlacenými detaily.

Romantismus (19. stol.)

Pochází z Anglie, kde našla tamní šlechta a měšťanstvo zalíbení v novogotice. Představuje úpadek kovářského řemesla, patrný již v dobách klasicismu. Práce kovářů byla nahrazována odlitky, jejich opravdová umělecká hodnota byla nízká.

Secese

vznikla na sklonku 19. stol. Její zrod provázely protesty a diskuse. Ruční zpracování železa si opět získalo úctu. Secesní ornamentika je osobitá a nezaměnitelná. Vychází z rostlinných motivů. Oblíbené jsou motivy leknínů, rákosí, vavřínů, kaštanových listů, jmelí apod. Velice oblíbené jsou motivy pávů a labutí.

Tvorba 20. stol. je již rozmanitá, plná nových technologií i forem a znesnadňuje možnost stručného popisu.